DUBENÍ

Tak jsem neodolala a když se mělo zvířetnické setkání uskutečnit 2. dubna v Pardubicích, rozhodla jsem se, že s Korou pojedeme.  Ve středu předtím přestala hárat a ve čtvrtek jsme se vypravily na nádraží obhlédnout vlaky. Moc se jí ty obrovské hlučné potvory nezdály, když jsem si na peróně sedla na lavičku, přitiskla se ke mně, třásla se a jen zírala, ale statečně vydržela. Sobota, 11:50 – do Ústí jede motorová souprava, která normálně jezdí do Hradce. Beru Koru do náruče, aby si nešlápla na železný rošt schůdku a umísťujeme se v posledním oddílu posledního vagonu. Zjišťuju, že tady je na psy patrně pamatováno, sedadla jsou sklopná, aby mezi nimi byl více místa a u stěny je „tulipánek“ , stejný jako v autě na zastrčení bezpečnostního pásu. Takže příště, pojedeme-li takovou soupravou, tak možno s vodítkem do auta. V Ústí musíme toto sofistikované místo opustit a přestupujeme do posledního vagonu pražského rychlíku vybaveného  klasickými hnusnými koženkovými sedadly. Opět poslední kupé v posledním vagonu, v náručí opět přemístěná Korinka se ještě trochu třese, chvíli kouká ven a pak si lehá. V Pardubicích jí při pokusu o snesení z vagonu padá košík do kolejiště. Obešla mě hrůza – jak absolvujeme zpáteční cestu bez košíku? Všelijak se nakláním, abych viděla pod vlak, což přítomný chlápek, kterého jsem odhadla na ochranku, vyhodnotil, že chci patrně pod ten vlak skočit. Než k nám doběhl, požádala jsem kolemjdoucího mladého ajznboňáka, zda by mi nepomohl. Gymnastickým švihem do kolejiště nabírá košík na botu a dalším švihem mi ho podává.  S úsměvem se vydáváme na cestu, Korina čučí a zmítá se – takových nových věcí! U Tesca mě poprvé zastavují kolemjdoucí, mladý pár s australským honáckým psem, a ptají se, co je to za psa, vysvětluji a ujišťuju se, že jsem správně odhadla toho jejich. Psíci se vstřícně pozdravili a jdeme dál, zahýbáme na Sukovu třídu, kde je klidněji než na hlavní, procházíme parkem kolem  zimního stadionu k zámku a k Zelené bráně. Správně se trefuji do Kostelní ulice a posléze i lehce nalézám restauraci U čápa. Servírka jeví nad psem mířícím do salonku mírné zděšení a po informaci, že se jedná o setkání milovníků zvířat, a psů přijde patrně víc, přivolává na pomoc kolegu a paní provozní. Zejména číšník se na nás tváří nevraživě, což mu Korinka pak při roznášení jídel oplatí a vyjede na něj. Úvodní debatu ukončuji, že se v salonku usadím s tím, že počkám na organizátorky a pak se dohodnem. Pes přišel naštěstí už jen jeden – malá Sisi, takže v tomto počtu jsme vzati na milost. Seznamuji se s těmi, které znám jen ze zvířetnických diskuzí, hovor příjemně plyne a Kora je neobyčejně hodná. Oživení nastane, když přijde Týna s Áňou a Svaťulkou. Obě holčičky jsou kouzelné, psů se vůbec nebojí, Kora se Sisinkou si to taky užívají. Další pozdvižení nastane, když přijde Eva s Davidem v historických kostýmech (středověk a takto pěšky přes půl Pardubic). Jídlo U čápa je výtečné, Jitča a Veram si utrhují od úst, aby kazily psíky.

Hezké odpoledne uběhlo velmi rychle a je čas vydat se na vlak. Jdeme zase pěšky, tentokrát volím cestu po hlavní třídě. Aspoň třikrát nás někdo zastaví a chce si pohladit toho nezvykle vypadajícího psa. Asi desetiletá holčička  vyzvídá, na jakých webovkách by leopardy našla. Zamířím ještě do parčíku před nádražím, honem vyvenčit a do vlaku. Ve vlaku zjišťuji, že postrádám hodinky – asi jsem si je stáhla vodítkem a nevšimla si, že spadly. I přes tuto ztrátu to byl krásný výlet a neobyčejná zkušenost.