Podmitrov

                Pečlivým studiem autoatlasu jsem zjistila, že bych cestu do Podmitrova mohla zvládnout i při svých obavách z cestování autem, neboť silnice č. 360 procházející Letohradem mě dovede skoro až k cíli. Takže jsem v záchvatu odhodlání vyplnila přihlášku, objednala si stravu a podnikla další kroky, které můj úmysl učinily nevratným. V práci jsem si vzala dovolenou na pátek i na pondělí. Ve čtvrtek večer jsem sobě i Koře připravila věci, vytiskla si trasu a nevím pokolikáté prostudovala automapu – kritickými body budou Litomyšl, Polička  a Bystřice nad Pernštejnem. V pátek dopoledne jsem zabalila, naložila, u babičky vysadila Alánka. Jak jsem pak zjistila na příkladu Deniska, i stařičký jezevčík si může takový podnik bezvadně užít, ale pro Alana by to nebylo. Vzhledem k tomu, že nemá patřičnou kinderstube, je pro něj každé setkání s cizím psem výzvou k boji a pokud se dostane z vodítka, na několik hodin zmizí.  Jen s Korou pohodlně se roztahující na zadním sedadle jsem vyrazila. Litomyšlí jsme projeli v pohodě, v Poličce jsem dvakrát musela objet kruhák, než se mi podařilo identifikovat správný výjezd, v Bystřici se Kora poblinkala a já jsem zabloudila. Zastavila jsem u jakéhosi sídlišťátka, přehoz ozdobený natráveným masíčkem z kapsičky (ještěže před cestou nekrmím granule) jsem umístila do kontejneru a asi napotřetí se mi podařilo ulapit informovaného člověka. Starý pán mi perfektně vysvětlil, kudy mám vybloudit, kde je to do kopce, na jaké značky mám dát pozor. Pak už šlo všechno perfektně, k penzionu jsem dorazila bezprostředně po instalaci informačního zvířetnického plátna. Obsadila jsem čtyřlůžák s koupelnou v nejvyšším patře penzionu, vybalila jsem a vyrazily jsme s Korinkou na průzkum. Obhlédly jsme domácí zvířátka – koně, zvědavou kozí rodinku, nerudného berana i přítulné prasátko Viki. A pak od pátečního odpoledne do nedělního poledne to byla řada setkání s příjemnými lidmi, ať v doprovodu čtvernožců nebo bez nich. Stačilo se někde posadit nebo jen zastavit a hned bylo možné zapojit se do debaty – samozřejmě o přítomných i nepřítomných mazlících.  Seznamování usnadnily nádherné vyšívané jmenovky vyrobené Pitrýskem. Korinka si to užila bezvadně – lítání kolem koní, řádění v řece s Yummi, povalování s Ginou, s Becky a Poly, procházku s Rupíkem a Maxíkem a zejména pak dlouhou sobotní procházku  s Kristiánkem, očuchávání s Vikinkou a další a další setkání. Sobotní svépomocný večer s vystoupeními Zvířetníků, jejich potomků a se soutěžemi pro psy byl, jak jinak, taky moc fajn. Víkend uběhl tryskem a po nedělním obědě se osazenstvo začalo loučit a rozjíždět. Už při organizování výpravy jsem se připravila na to, že se mi nebude chtít poslední prázdninovou neděli do silničního provozu. Takže jsem po nedělním obědě vyhledala majitele penzionu a požádala o prodloužení pobytu. Pan hoteliér ode mě převzal příslušný obnos a pravil: „Ale budete tady úplně sama. My taky odjíždíme a vracíme se zítra před polednem, kdy nám nastupuje další turnus. Večeři dostanete v baru na terase i snídani do balíčku.“  Poněkud jsem se zachvěla, ale statečně  jsem pravila, že mám ostrého psa (hehe ;o) ), a že vydržím.  Počkala jsem, až všichni odjedou, pak absolvovala další dlouhou procházku po okolí a nakonec zakotvila na terase. Hleděla jsem do krásného slunečného odpoledne, ale v mysli se mi tvořily kulisy pro horor – tajemná zřícenina hradu, penzion o samotě hluboko v lesích, daleko od civilizace a v něm sama samotinká starší dáma jen se svým psíkem. Statečně jsem odolala chuti uprchnout a v určený čas se dostavila k večeři. „Ale víte, že tu zůstanete úplně sama, já v 10 zavírám a odjíždím. Nezapomeňte zamknout budovu, až půjdete nahoru“ sdělila mi dobrá žena za barem a chvění v mém nitru poněkud zesílilo. V osm hodin jsme Korinkou absolvovaly poslední venčení a hurá na pokoj. Budovu jsem pečlivě uzamkla, stejně tak pokoj, od myšlenky přisunout před dveře šatní skříň jsem upustila. Ačkoli jsem normálně noční zvíře, teď jsem hupla do postele a v duchu si spílala, že jsem si nevzala žádnou knížku, ba ani časopis, abych se trochu rozptýlila (i když bych si beztak přibalila knihu, kde starší dáma dlí v opuštěném sídle uprostřed hlubokých lesů jako možná kořist nějaké příšery či zvrhlíka).  Trvalo mi asi hodinu, než jsem v utichajícím penzionu usnula. Kolem jedné v noci mě něco probudilo.  Předchozí dvě noci bylo před budovou dlouho živo a brzy z rána rovněž. Venkovní světla měla pohybové čidlo, takže i světlo bylo dlouho do noci. Teď ne – venku byla absolutní necivilizovaná tma a rovněž noční zvuky byly převážně přírodní, šuměla Bobrůvka i les, i noční zvěř patrně vydávala nějaké zvuky. Vtom se z chodby znovu ozvalo jakési zapraskání. Statečně jsem se přesvědčovala, že slyším, jak pracuje stará budova, nikoli kroky plížícího se zvrhlíka. Přesto jsem další dvě hodiny vytrvala vsedě na posteli, oči vytřeštěné do tmy, uši jak netopýr. Korinka, která předchozí noci spala na zemi na dece, se mi vyškrábala do náruče – „paničko, já se vůbec nebojím“ – třepaly jsme se na té posteli obě, než jsem s Korinou v nohách usnula. O půl sedmé jsem vyskočila do krásného rána. Normálně bych v tuto noční hodinu nevstávala, když bych nemusela, ale v ten moment mi to připadalo jako nejlepší nápad. Zvenku byly slyšet nějaké pracovní zvuky  - pan hoteliér  trochu mystifikoval – přijel ráno zřejmě zaopatřit zvířátka a pracovat kolem vodárny. Naposled jsem se Korinkou prošla kolem, rozloučily jsme se se zvířátky a v klidu a pohodě dojely domů, tentokrát bez bloudění. Na základě své zkušenosti mohu tedy místopřísežně prohlásit – pokud jsou na Mitrově nějaká strašidla, tak jsou velmi hodná.